Idiot

Krátce po vřelém přijetí Zločinu a trestu začíná Fjodor Michajlovič Dostojevskij psát v závěru roku 1867 další román. Chtěl v něm vytvořit, jak se zmiňoval v korespondenci, „obraz ideálně krásného člověka“. Předobrazem mu byl Kristus. A také Don Quijote, neboť hrdina měl být zároveň směšný. „Jestliže se podaří vzbudit soucit k vysmívané a vlastní ceny neznalé kráse, pak se probudí i čtenářovy sympatie,“ vysvětloval autor svůj záměr i titul román Idiot.
Oním idiotem, alespoň v očích petrohradské smetánky, je kníže Myškin. Autor mu přiřkl nemoc, již trpěl sám – epilepsii. A také dobrotu srdce a dětskou upřímnost. Pro společnost ovládanou penězi a pudy je kníže jurodivým božím prosťáčkem. Lidé se mu smějí a zároveň je přitahuje. Dramatizace Jana Strejčka se soustředila na jádro románového příběhu, na zvláštní milostný pětiúhelník, jehož centrem je Myškinův vztah ke dvěma ženám: generálské dcerce Aglaje Jepančinové a od dětství zneužívané kurtizáně Nastasje Filipovně. V Myškinově lásce se mísí uhranutí jejich krásou a soucit s nimi. V obou případech je to ovšem láska platonická. Není proto divu, že Aglaja zároveň stále váhá, zda nevyslyšet Gaňu Ivolgina, který si ji chce vzít, a Nastasju Filipovnu vždy znovu a znovu strhává fanfaronství a smyslnost kupce Rogožina.
Původně čtyřdílnou rozhlasovou inscenaci natočil v roce 1982 Josef Melč. Je příkladnou ukázkou jeho precizní práce, pokorně vůči významovým intencím předlohy a náročné na interprety. Tak jako scénárista se i režisér soustředil na dramatické vztahy mezi hrdiny románu. Inscenace je oproštěna – s výjimkou začátku jednotlivých částí – od hudebního doprovodu nebo jiných dramatizujících zvukových obrazů. Má až minimalistický ráz. Hlasy postav nabývají přesnosti a ostrosti grafikova rydla. Jejich nositelé byli pečlivě vybráni: Myškina ztvárnil Jan Hartl tak jemně, že se stal Melčovým nejoblíbenějším a nejčastěji obsazovaným interpretem. Kontrapunkem je robustní podání Rogožina Václavem Postraneckým. K obdobnému komplementárnímu efektu dochází Rogožina Václavem Postráneckým. K obdobnému komplementárnímu efektu dochází mezi hlasem Kláry Jernekové, která jej propůjčila Aglaje Jepančinové, a hlasem Jany Hlaváčové, ztvárňujícím Nastasju Filipovnu. Posledním vrcholem pomyslného pětiúhelníku je hlas Eduarda Cupáka v roli Gani Ivolgina. Celý tento pětiúhelník je pak z charakterového „podzemí“ patolízalského Lebeděva ozařován hlasem Josefa Somra a z nadhledu „prologu a epilogu“ hlasem Radovana Lukavského. Spolu se Zločinem a trestem (1981, Radioservis 2009) a Bratry Karamazovými (1997, Radioservis 2014) vytváří Idiot v ikonostasu Melčova rozhlasového díla triptych poskytující hluboký vhled do Dostojevského světa.
Bronislav Pražan

Obsah:
1. Návrat
2. Na první návštěvě
3. Nastasja Filipovna
4. Sto tisíc
5. Nůž
6. Aglaja
7. Schůzka
8. Před svatbou

Obsazení:
Kníže Lev Nikolajevič Myškin Jan Hartl
Parfen Rogožin Václav Postránecký
Nastasja Filipovna Jana Hlaváčová
Generál Ivan Fjodorovič Jepančin Martin Růžek
Lizaveta Prokofjevna, jeho žena Ludmila Vostrčilová
Aglaja, jeho dcera Klára Jerneková
Adéla, jeho dcera Taťjana Medvecká
Lukjan Timofejvevič Lebeděv Josef Somr
Generál Ardalion Alexandrovič Ivolgin Rudolf Hrušínský st.
Gavrila Ardalionovič, zvaný Gaňa, jeho syn Eduard Cupák
Varvara, jeho dcera Růžena Merunková
Afanasij Ivanovič Tockij Vladimír Ráž
prolog a epilog Radovan Lukavský

Idiot - audiokniha obsahuje rozhlasovou inscenaci proslulého románu Fjodora Michajloviče Dostojevského. V roli knížete Myškina účinkuje Jan Hartl. Režie Josef Melč. Rozhlasová hra z roku 1982.