Slovo má Oldřich Nový

Komentář k původnímu LP 0 13 0655 z roku 1969:
Bylo to v září 1939. Plakáty a reklamy v novinách zvaly na "nejlepší moderní společenský film, který byl u nás kdy natočen". Šlo o veselohru režiséra Martina Friče s Oldřichem Novým v titulní roli. Kritik časopisu Kinorevue k jeho výkonu napsal: "Znovu musíme vyslovit podiv nad tím, jak mohl být tak dlouho zanedbáván filmovými výrobci tento virtuózní herec." Film se jmenoval Kristian a podnes plní sály biografů.
Cesta za poznáním Oldřicha Nového začíná v první třídě žižkovské školy na Komenského náměstí a na kopci u "kapslovny", který byl jediným dětským hřištěm této dělnické čtvrti. Dva roky nato už sedí Oldřich ve škole U sv. Kříže Většího na Starém Městě pražském s okny na František, kde s kluky tráví svůj volný čas u vody. V létě, v zimě. František tehdy tvořil velmi svérázný kout Prahy s osobitými obyvateli a mravy. Jan Neruda v jednom svém fejetonu nazval řeč příslušníků této čtvrti pražskou francouzštinou. Lenivé protahování nosovek, lehce nosový přízvuk a přímo aristokratická nonšalantnost - nemá zde původ Nového zvláštní mluva i způsob zpěvu, ale také jeho samozřejmost a lehkost, živost, nedbalá elegance, gaminství, někdy i frajerství a velkoměstský styl? Vždyť právě typy rošťáků, lupičů, džentlmenů a lidiček z předměstských a bohémských dvorků tvořily jednu skupinu jeho typických rolí, kdy mohl bohatě využít inspirací, jež mu domovská čtvrť poskytla.
V Cyrilometodějské tiskárně v Pštrossově ulici v Praze se Oldřich Nový řádně vyučil sazečem a čtyřletou obornou typografickou školu absolvoval s vyznamenáním.
Ale "černé umění", jak se tehdy tomuto povolání říkalo, mladého pracovníka brzy ztratilo. Zato se s ním setkávali návštěvníci pražské Řemeslnické besedy, potom zpěvní síně U labutě v ulici Na poříčí, karlínského Varieté a divadlo Deklarace, které neslo hrdý název "Žižkovská činohra".
Následovalo roční angažmá v Moravské Ostravě a od roku 1919 slavná éra herce, režiséra, autora a posléze šéfa brněnské operety. Národní (později Zemské a Státní) divadlo v Brně znamená v životním díle Oldřicha Nového šestnáct významných let. Pro českou operetu za jeho vedení znamenají rehabilitaci tohoto přehlíženého žánru, který si, díky Novému, získal uznání i zájem divadelních pracovníků, teoretiků, kritiků i obecenstva. Oldřich Nový dokázal, že opereta je umění, jestliže se dělá s vkusem, nápady, talentem. Zbavil ji bezduchého extemporování, dbal na kulturu jevištní mluvy i přirozené, plynulé spojení hudby s činoherní částí. Vychovával si mladé české autory a jako první u nás objevil pro české jeviště hudební komedii. - V Brně také poznal a využil možností rozhlasu jako nové umělecké disciplíny pro členy svého souboru. V brněnském Radiojournalu pracoval od jeho založení, kdy vysílacím "studiem" byla jedna z budek na novém Zemském domě. Odtud a později z ateliéru na Nové ulici a poté ze Stadiónu vysílal desítky kabaretů, pásem a gramofonrevuí, které sestavoval, režíroval a konferoval.
Koncem roku 1934 a začátkem roku příštího vyjednává s ředitelem Vinohradského divadla dr. Jahnem o provozu hudební komedie. Přitom je podroben důkladné zkoušce: Hraje v Komorním divadle premiéru a veškeré reprízy Verneuillovy činohry Škola poplatníků, ve které je mu svěřena hlavní pánská role, a na Vinohradech hostuje v řadě představení v Borově režii Straussova Netopýra, kde v roli Eisensteina alternuje se Zdeňkem Štěpánkem. Jednání ztroskotalo, poněvadž Nový chtěl vybudovat divadlo hudební komedie jako samostatný a soběstačný celek, s vlastním souborem hereckým i hudebním.
(pokračování v záložce Speciální informace)

Slovo má Oldřich Nový - audiokniha obsahuje vzpomínkové album k výročí úmrtí Oldřicha Nového. Účinkuje Oldřich Nový a Jiřina Salačová.