Díky Veselí od Radky Třeštíkové si uvědomíte, co je opravdu důležité
8. 11. 2018 9:57 | Patricie Kolohnátková

Chcete nahlédnout pod pokličku soukromí Radky Třeštíkové, naší nejlépe prodávané spisovatelky současnosti? V tom případě sáhněte po její novince Veselí. Je v ní zatím asi nejvíc autobiografických prvků, které autorka do jednoho díla vměstnala, a navíc se skvěle čte. A to i přesto, že spíš než k veselí vás bude román nutit k přemýšlení.

Hlavní protagonistkou Veselí je Eliška. Vyrůstala ve Veselí na Moravě, v osmnácti se už má ale maloměsta plné zuby a vydá se za snem do Prahy. Příběh začíná o patnáct let později, kdy se třiatřicetiletá hrdinka rozhodne po pár partnerských i pracovních neúspěších vrátit zpátky do rodného města.

Protože spíš než zlatým padákem skončila její poslední pracovní smlouva vyhazovem na minutu, musí se chtě nechtě vrátit do svého dětského pokojíčku do domu k rodičům. A právě tam se za zhruba rok, kdy se děj příběhu odehrává, snaží najít cestu zpátky nejen ve svým rodičům, hlavně ale zjistit, co sama od života chce.

Radka Třeštíková z Veselí na Moravě pochází, a tak je vtipně kořenícím leitmotivem celé knihy právě slovácký dialekt, kterým tu místní mluví. Nejkrásnější je ale na celém příběhu vykreslení vztahu dospělé dcery a jejích rodičů.

Známe to asi všichni, kdo už jsme si před nějakou dobou prošli pubertou. Rodiče samozřejmě milujeme, zároveň ale jaksi cítíme právo rozhodovat si o svém životě sami. A také často nesouhlasíme s tím, co naši rodiče dělají. Jenomže stále jsme dětmi našich rodičů, kteří si nezávisle na našem věku pořád myslí, že vědí všechno ještě o trochu lépe než my.

Z výše popsaného rozložení rolí je tak dokonale připravena půda pro situace, které nás v běžném životě občas dovádějí k šílenství, na stránkách Veselí ale způsobují úsměvy i smích. Dobře je to vidět třeba na situaci, kdy Eliška objeví na nástěnce ve městě, že se zanedlouho koná cvičení s dětmi. Když doma nahlas přemýšlí, komu by dítě ukradla, aby se mohla zúčastnit, řekne jí matka, že tam půjdou spolu, protože ona je přeci její dítě a že je nikdo nemůže diskriminovat. Jak to dopadne, asi tušíte.

V čem Veselí na první pohled zdánlivě pokulhává, je hlavní postava. To, že Eliška nemá ve svých třiatřiceti letech stálého partnera ani rodinu, není v dnešní době nic zarážejícího. To, že situaci řeší tím, že se ve městě vyspí hned s několika chlapy za sebou, už možná způsobí povytažení obočí.

Nejvíc vás ale Eliška bude nejspíš štvát kvůli své nerozhodnosti, naprosto totiž neví, co by chtěla. Ve svém soukromí, ve svém pracovním životě, od přátel, nikde. A nejhorší na tom je, že se s tím na první pohled nesnaží nic dělat. Hlavní hrdinka, se kterou se zkrátka nemůžete dost dobře ztotožnit, je něco, co jiné romány pohřbívá, protože řekněme si to upřímně, hlavní postavu prostě chceme mít rádi.

Jenže právě kvůli slabostem, které Eliška má, si možná odnesete i něco do svého života. Nejde o žádná moudra, která byste si nikdy nikde nepřečetli. Jde ale o konstatování obecně známých pravd, na které v každodenním shonu tak rádi zapomínáme. Utrhujete se občas na partnera, rodiče nebo děti, protože vaši blbou náladu zkrátka „unesou”? Při čtení Veselí si uvědomíte, jaká je to vůči těm, co nás nejvíc milují, nespravedlnost. A třeba se z vás aspoň na chvíli stane o trochu lepší člověk.

Veselí asi není tak propracované jako Bábovky nebo dojemné jako Osm. Po jeho přečtení ale budete určitě přemýšlet a třeba i ve svém životě něco změníte. Aspoň na chvíli. I proto, že vlak, který jednou odjel z nástupiště, se už těžko dobíhá. A možná právě to bylo hlavním záměrem Radky Třeštíkové, který s Veselím měla, za což si zaslouží velký dík.