Příběh spalovače mrtvol

Na počátku svých pamětí Ladislav Fuks říká: Nejúplněji jsem obsažen jen a jen ve svých knihách. Bude-li je někdo číst za sto let, nebude ho zajímat, jaký jsem byl já. Pokud ano, tak si mě stvoří z toho, co si přečetl. Tato slova přivedla Jana Poláčka na myšlenku napsat příběh o možná nejzáhadnějším českém spisovateli druhé poloviny dvacátého století. Příběh člověka, který vstoupil do vlastního díla.

Osudy a osobnost Ladislava Fukse (1923–1994) jsou opředeny tajemstvím, přestože jako autor zůstává v živém povědomí. Učí se o něm na školách, je po něm pojmenována významná literární cena a i ti, kteří nepřečetli žádnou jeho knihu, alespoň viděli film Spalovač mrtvol. Ladislav Fuks dokázal mistrovsky popsal existenciální nejistotu, úzkost, strach a duševní rozpolcenost, protože byl tím vším sám pronásledovaný. Pro mnohé je výjimečným spisovatelem, druzí ho považují za bizarní stvoření, o kterém kolují neuvěřitelné historky.

Osobitý obraz Fuksova života tvoří první, beletristickou část této knihy a zrcadlí se ve druhé části „dvojportrétu“, v níž autor monografie přibližuje i spletitou cestu k pramenům svého vyprávění a hledá odpovědi na otázky, které v něm znepokojivé dílo i osobnost Ladislava Fukse vyvolávají. Chce oslovit jak ty, kteří Ladislava Fukse znali, či alespoň četli některé jeho knihy, tak ty, kteří se s ním teprve seznámí. Vycházel přitom ze spisovatelových memoárů, z jeho pozůstalosti v Památníku národního písemnictví, ze vzpomínek pamětníků a do značné míry i z Fuksových literárních textů.